LUCEMBURSKO 2005
Na kole

Následující text vychází z autorových osobních zkušeností na určitém místě a v určitém čase. Informace nemají obecnou platnost. Autor nenese jakoukoli odpovědnost za zdravotní nebo majetkovou újmu či jiné nepříjemnosti vzniklé v přímé či nepřímé souvislosti s využitím těchto informací jinou osobou.

Jak se domluvit? - Mapy a průvodci - Krajina - Ceny - Další zajímavosti - Deník

Jak se domluvit?

Třebaže je Lucembursko centrem Evropské unie, téměř žádný z jazyků, jež se člověk obvykle učí ve škole, nám nebyl moc platný. Rozumějí tu jen lucembursky a francouzsky, a jen na východní hranici německy. Jediní tři lidé, s nimiž jsme si za celou dobu popovídali, byla paní v informacích ve Wiltzu, postarší americký cyklista německého původu (jenž byl také šťastný, že konečně může s někým promluvit) a český řemeslník na viandenském nádvoří. Asi to nějak souvisí s národní hrdostí (když jsi tady na návštěvě, tak se aspoň trochu nauč s námi mluvit).

Mapy a průvodci

Tak s mapou byla docela potíž. Nakonec, po dlouhém prohledávání webu jsem našel velmi použitelnou auto/cyklomapu (bez vrstevnic, zato však se všemi silnicemi, které jsme potřebovali). V některých obcích se dá nafotit mapa z informačního panelu, což je velmi užitečné, chcete-li jet po lesních cestách. My jsme to zkusili a vyplatilo se to.
Co se průvodců (a tedy doporučení, kde co stojí za vidění) týče, skvěle nám poslou·il průvodce, kterého jsme vytiskli z lucemburského webu. Ta těchto stránkách lze také nalézt plno užitečných informací o kempech a jiném ubytování, cyklostezkách atd.
Není od věci se před cestou podívat na předpověď počasí.

Krajina, jak to tam vypadá

Krajina je příjemná, hodně se podobá té naší. Jen když přijedete do vsi, zjistíte, že jste jinde - domy francouzského typu s nezbytnými okenicemi (mnohdy toho hodně pamatují) jsou pěkně udržované. Ale ne jako v Německu, kde máte pocit, že jediným koníčkem obyvatel je úprava okolí a výsadba muškátů. Tady je vidět, že se tu normálně žije.

Ardeny se vypínají do výšky něco přes 500 m, ale kdo by si myslel, že jízda na kole tu je v pohodě, mýlil by se. Obvykle to funguje tak, že 2-3 kilometry supíte do kopce, pak zas máte od brzd rozžhavené ráfky a to se opakuje celý den.

Ceny - kolik nás to stálo?

Měli jsme s sebou jídla, co se do cyklobrašen vešlo - rozličné tatranky, sýry, klobásy, paštiky a chleba. Zbytek jsme museli nakoupit. V tabulce je uvedena spotřeba za obe dvě osoby.

Potraviny	Cena (€)	Vstupné	Cena (€)
Potraviny	18,25	Bourscheid	6,-
čokoláda	1,-	Vianden	13,-
kola	2,-	Larochette	4,-
kafe	1,50	Clervaux	5,-
12 piv	19,60

Další zajímavosti

Lucemburčani jsou za vodou, soudě podle značně omezené nutnosti pracovat. To tam dělají nejspíš jen zemědělci. Chcete-li v neděli něco koupit, můžete to rovnou vzdát. Zkusíte to v pondělí, ale paní na informacích vám sdělí, že asi bude všude zavřeno, protože je pondělí. V úterý jsme to nezkoušeli, neboť nebylo kde. Další den zase zavřeno – nebylo koho se zeptat, ale my jsme věděli, že důvodem nemůže být nic jiného než středa. Dál jsme to nepokoušeli a jeli jsme nakoupit do Německa, kde ještě občas pracují.
V Lucembursku, na rozdíl od sousední Belgie (to je ovšem jen můj soukromý názor na různé ovocné lektvary), umějí vařit pivo. My jsme se shodli na značce Bofferding, ale dobře se dalo pít vše, na co jsme narazili. Dobré je vědět, jak to je s cenou: na jihu vám načepují půllitr třeba i za euro sedmdesát, zatímco severněji máte za 2 € poloviční dávku.
Poučný je způsob, jak to tahle země vyřešila s obranou. Lucemburskou armádu tvoří jedno auto obsazené asi tak dvanácti drsně se tvářícími chlapíky, kteří vypadají jako někdo, kdo se rozhodl ubránit celou Evropu, ale pro začátek to zkusí se zdejšími několika čtverečními kilometry. Nepřišli jsme na to, jak to dělají, jisté ale je, že se neuvěřitelnou rychlostí přemisťují z místa na místo, takže náhodný pozorovatel, který je dnes potká na jihu v Dudelange a zítra v Ardenách má neodbytný dojem, že s tak početným a všudypřítomným vojskem není radno si zahrávat.

Deník (6. - 10. srpna 2005)

Když Jirka přišel s nápadem prozkoumat na kole Lucembursko, přivítal jsem to, neboť jednak se rád podívám do země, odkud pocházel můj král a jednak se ta země dá skoro celá za týden projet. Moje žena se toho potěšení vzdala, jelikož správně očekávala, že kromě tvrdého sedla pod zadkem si moc neužijeme a budeme se živit jen tím, co nakoupíme ve slevě v supermarketu, maximálně tu a tam nějaké to pivo. Ale nám to stačilo a opravdu to stálo za to (nepočítám-li psí počasí).

Objeli jsme v podstatě celé Lucembursko, viděli spoustu krásných hradů a šikovně se při tom vyhnuli hlavnímu městu, které pro cyklistu není ničím příjemným), ale rád se podělím o několik zajímavých poznatků.

Sobota

Po noční jízdě přes Německo jsme v Remichu (kdo nedával pozor, ani si nevšiml, že Mosela, kterou jsme přejeli, byla hraniční řekou), zaparkovali auto, naložili kola, co se na ně vešlo, a vyjeli táhlým kopcem mezi vinicemi za město. Byli jsme po noci utahaní, tak to nevypadalo na dlouhou jízdu. Trasa vedla více či méně frekventovanými okreskami jižně od Luxembourgu. Krajina a vesnice působily příjemně, jelikož nebyly tak našlechtěné jako v Německu. Nějak jsem tentokrát zanedbal údtžbu bicyklu, jenž se počal vzpouzet proti extrémní zátěži a já jsem musel neustále štelovat dráty a příliš nebrzdit.

Venkovská idylka skončila v Dudelange; pak už jsme skoro pořád jeli nějakým městem či předměstím a často mezi auty. Na hrad jsme se v Dudelange nemohli doptat jednak prot, že místní na celém světě ze zásady nemají ponětí, že jim za barákem stojí hrad, a jednak i kvůli naprostému nedostatku znalosti angličtiny (ba i němčiny) mezi obyvatelstvem. Nakonec jsme ten kopec našli na plánu města – Mt. San Jean se jmenuje. Na vrcholu, za kaplí a nevzhlednou rozhlednou jsme objevili nízké, leč rozsáhlé zříceniny hradu.

V Kaylu, v parčíku u železničního přejezdu jsme si uvařili nudle a trochu se tak probrali. Hrad v Sanemu, původně vodní, byl přestavěn na zámek, ale celkem vkusně. Jelikož bylo dlužno doplnit vodu, museli jsme na pivo, které nás tady na jihu překvapilo přijatelnou cenou. Blížil se večer, tak jsme v lese za Sanemem postavili tropiko a hned zcepeněli. Ani nám nevadila hrbolatá zem. (55 km)

Neděle

Než jsme se stihli sbalit, začalo pršet, takže jsme se zase vrátili do spacáků. Odjeli jsme těsně před polednem. Čekala nás dost kopcovitá trasa a u toho mělo pár dnů zůstat. Za Bascharage jsme vyjeli na pěknou náhorní plošinu s ploty a pastvinami, jež byly po včerejších aglomeracích pravým balzámem.

V Koerichu nás čekal dnešní první hrad. Na návsi se konala nějaká slavnost, která se změnila v mezinárodní veselici, když jsme si tam dali po jednom malém pivu. Do nedalekého Septfontaines, kde je další hrad (nepřístupný), se jelo klikatým lesnatým údolím. U hradu jsme zmokli, protože jsme si chytře nechali odpuzovače deště v kolech dole. Naštěstí ve vsi byla krytá zastávka vhodná k uvaření oběda. Po dešti jsme popojeli k dalšímu hradu, do Useldange, přičemž jsme museli zdolat pořádně dlouhý kopec. Přes několik dalších krpálů jsme dojeli do Eschdorfu, asi našeho nejvýše položeného místa na trase (přes 500 m) s báječným výhledem na nedaleké Ardeny. Strašlivý sjezd do Esche prověřil moje už tak dost vachrlaté brzdy a úplně rozžhavil ráfky.

Esch Sur-Sûre nás úplně dostala svojí pohádkovou malebností. Nejdřív jsme se utábořili v kempu (jinde to v úzkém údolí nejde), spáchali hygienu a pak jsme se vydali na večerní procházku na krásně nasvícený hrad a do podhradí. (61 km)

Pondělí

V noci několikrát sprchlo a ráno to nevypadalo líp – mrholilo, mlha, strašlivá kosa. Naštěstí to netrvalo dlouho, odpoledne se pak teploměr vyšplhal na celých 14°C.

Několikakilometrový kopec nad Wiltz nás dostatečně zahřál. Jak jsme se ve městě v infocentru dozvěděli (konečně tu někdo mluví anglicky!), jediné místo, kde můžeme nakoupit, je supermarket. Ostatní obchody mají zavřeno, neb je pondělí (ne že by včera měly otevřeno). Před obchodem jsme se celí zmrzlí najedli a pokonverzovali s postarším americkým cyklistou, který byl taky šťastný, že konečně s někým může mluvit.

Z Wiltzu jsme pro změnu nejeli do kopce, ale hezkým údolí v lese nad řekou. Za Kautenbachem ale údolí počalo nenápadně, leč vytrvale stoupat, což mu vydrželo až do Contshumu (to stoupání, od nenápadnosti se oprostilo poměrně záhy). Consthum leří v téměř 500 metrech, na návrší s dalekým rozhledem a může se pochlubit pěknými starobylými domy. Silnička vedla nejprve po návrší a pak prudce spadla k řece. Ofotili jsme zdejší mapu a vydali se nejkratší lesní pěšinou k hradu Bourscheidu. Pěšina se ale po chvíli stala zcela nesjízdnou, takže jsme se nevyhnuli asfaltce nekompromisně stoupající do stejnojmenné vsi. Stihli jsme se schovat do zastávky, akorát když zase začínalo pršet. Při prohlídce úžasného hradu a skvělých rozhledech jsme si pak užívali snad jedinou dnešní slunečnou hodinku.

Pod hradem nás zahnal do zastávky pořádný slejvák. Naštěstí to brzy přešlo a my jsme širokým údolím po proudu Sûre velice rychle dojeli do Diekirchu. Městem jsme navzdory všem autům prodrali ve zdraví a kousek dál v lese jsme našli jediný kousíček rovnějšího lesa široko daleko. (64 km)

Úterý

Ráno mě Jirka nemohl přimět vařit snídani ani pod pohrůžkou, že je venku hezky. Takovému nesmyslu přece nemohl příčetný člověk uvěřit. Ale bylo to tak.

Impozantní hrad Vianden, rodiště českého krále Jana, jsme si prohlédli nejdřív vcelku, z vyhlídky na městem, a pak i důkladně zevnitř. Nezklamal nás. Ještě donedávna to byla zřícenina, do kteréhož stavu se Vianden dostal během bitvy o Ardeny, ale teď byl uveden do stavu před poškozením. Na nádvoří se hemžily spousty řemeslníků, kejklířů a krásných dam. Samí Češi (taky to byly jediné hezké holky v Lucembursku).

Pokračovali jsme cyklostezkou podél řeky do Reisdorfu, odkud jsme stoupali zase podél řeky, takže mírně, až k Larochette. Tam nás čekala další velká zřícenina.

Stoupání z Larochette prokázalo, že jsme už značně opotřebovaní. Do Waldbilligu jsme jeli proto, že podle průvodce tam měl být hrad nebo tak něco, ale nenašli jsme vůbec nic. Teď už jsme nabrali kurs k Mosele. To bohužel zahrnovalo kromě prudkého sjezdu k potoku i velmi vyčerpávající krpál do Consdorfu. Tam jsme s u Číňanky museli dát pivo. V rovném bukovém lese za vsí jsme se utábořili a k večeři využili ešák plný hub, jež jsme během dne nasbírali. (50 km)

Středa

Tak je to tady! Ze stanu mě nevypudil Jirka, jak mívá ve zvyku, nýbrž strašlivý průjem. Už celý včerejšek jsem cítil, že to na mě jde. Ještě že na tento den vyšla velmi nenáročná etapa (odhlédnu-li od nutnosti každou chvíli hledat křoví).

Celých prvních 10 km to jelo samo. V Grevenmacheru jsme v Delvitě (u pumpy měli zavřeno, protože je středa) nakoupili kolu a tu nejhořčí čokoládu, co tam měli (pěkně mě štvou: 70% čokoláda, která u nás stojí asi 60 Kč, je tady za 1 euro). A pak už jsme jeli podél Mosely až do Remichu. (38 km)

Clervaux, které jsme kvůli Jirkovu kolenu museli vynechat (a jak se ukázalo, i pro mě to nakonec bylo dobře), jsme teď navštívili autem. Museum bitvy v Ardenách ve zdejším hradě je malinkaté, ale velice zajímavé.

Cestou domů jsme se zastavili ještě v Trevíru (Trier). Katedrála byla už zavřená, ale i zvenčí nás ohromila svou velikostí a nádherou. Dost dlouho jsme měli na co koukat . Jedna polovina románská a jedna gotická, prostě lahůdka. Navštívili jsme pak Černou bránu postavenou Římany, římské lázně, německý záchod v obchodním domě a křoví poblíž našeho auta. Do Prahy jsme dojeli brzo ráno.

Nahoru